Žijeme ve svobodné společnosti, která se otevírá nejrůznějším tématům a názorům. Přesto zde existují jevy, které navzdory moderním výzkumům a poznatkům udržují lidské smýšlení hluboko v minulosti. Za jeden z těchto jevů považuji také obecný přístup k hypermobilitě. Ta je totiž navzdory četným studiím ve sportu nadále přehlížena, ba dokonce podporována a vyžadována. Jelikož výkon je v žebříčku hodnot současného světa výše než zdraví a jeho udržitelnost, nejen profesionální sportovci si tak ve snaze excelovat programově ničí tělo již od útlého věku. Osobní zkušenost s přístupy v závodním sportu mě proto vedla k napsání této práce, která chápe jógu jako možnou cestu ke zdravému tělu a celoživotní vitalitě. Na příkladu hypermobility bude jóga představena jako nástroj umožňující zohlednění individuálních predispozic jedince a jejich kompenzaci spíše než prohlubování.

Hypermobilita mě jako tělesná dispozice provází od útlého dětství. K prohloubení mé vrozené dispozice k tomuto stavu vedlo nejprve členství v oddílu moderní gymnastiky, kde se nadměrný rozsah pohybu přímo vyžadoval, následně pak více než dekáda ve sféře vrcholového závodního volejbalu. Do prvních větších potíží s páteří se tak u mě nekontrolovaně rozvíjel a prohluboval syndrom hypermobility a to s absencí jakékoliv edukace či kompenzace ze strany ať už sportovních oddílů nebo systému školství. Když jsem si pak v dospělosti našla cestu k józe, při hlubším pátrání jsem i zde narazila na varování z řad odborné lékařské veřejnosti. To mě vedlo k napsání této práce, která si klade za cíl poskytnout jogínům jednoduchý a přehledný návod k uzpůsobení vlastní jógové praxe tak, aby svoji již existující hypermobilitu neprohlubovali, případně jejímu rozvoji efektivně předcházeli.

Hypermobilita a její charakteristika

Definice

Hypermobilita je definována jako zvětšený rozsah kloubní pohyblivosti nad běžnou normu. Janda ji ve své publikaci nehodnotí jako chorobný stav, nýbrž klinický popis specifické kvality vaziva. Jelikož se ale kvalita vaziva přímo podílí na ochraně kloubů před přetížením, může podle Jandy hypermobilita nepřímo ovlivňovat rozvoj bolestivých stavů pohybového aparátu, a to především s přibývajícím věkem.

Především zahraniční autoři však vedle pojmu hypermobilita pracují také s termínem hypermobilní syndrom. Jedná se o stav jedince, při kterém je zvětšený rozsah kloubů doprovázen také dalšími symptomy. K jeho diagnostice se používají takzvaná Brightonská kritéria, která zde však s ohledem na omezený rozsah práce nebudou detailně rozpracována.

Příznaky

Syndrom hypermobility se může projevovat celou škálou obtíží, které mají tendenci k postupnému zhoršování s přibývajícím věkem. Krejčík a kolektiv rozdělují příznaky na muskuloskeletální a systémové. Do první zmíněné skupiny autoři řadí chronickou bolest jednoho či více kloubů na těle, sníženou sílu a svalovou nerovnováhu, zhoršenou koordinaci a propriocepci, v horších případech také opakované vykloubení kloubů, častá zranění vazů či úponů a degenerativní změny či onemocnění skeletálního systému. Mezi nejčastější systémové příznaky pak patří špatné držení těla a změna biomechaniky pohybu. K němu se mohou přidávat kardiovaskulární a gastrointestinální problémy, chronické bolesti v oblasti pánve, chronická únava a někdy se dokonce přidávají i psychické problémy jako úzkost či deprese. 

Vyšetření hypermobility

Ke zjištění přítomnosti a stupně hypermobility v jednotlivých kloubech jsem na sebe aplikovala Sachseho kvantifikovaný test pro zjištění konstituční hypermobility. Sachse dělí rozsah kloubního pohybu do třech skupin označených písmeny A – hypomobilní až normální rozsah, B – mezi hranicí normy a lehkou hypermobilitou a C – výrazná hypermobilita. Takto postupně testuje rozsah v různých segmentech těla.

Vyšetření by měl správně provádět zkušený fyzioterapeut. Jelikož v mém případě šlo o samo-testování, ze Sachseho souboru zkoušek jsem provedla jen ty, při nichž jsem dokázala měření provést bez odborné asistence.

• Hluboká flexe bederní páteře

V této zkoušce jsem hodnotila, kam dosáhnu prsty v hlubokém předklonu při plné extenzi v kolenou. Můj rozsah nejen že odpovídal vydefinované kategorii C, ale výrazně ji přesahoval, neboť jsem při položení dlaní na zem dokázala i pokrčit lokty.  

• Vzpřímený úklon bederní páteře

Spuštěním kolmice z axily jsem určovala pozici intergluteální rýhy. Touto zkouškou jsem testovala pohyblivost bederní a dolní hrudní páteře spolu s protažitelností oboustrenného svalstva trupu. Zde jsem zprvu díky zapojeném středu těla dosáhla hodnoty B, když jsem se však svaly coru povolila, dostala jsem se na hodnotu C.

• Pohyblivost krční páteře

Aby byl výsledek co nejpřesnější, zkoušku jsem prováděla ve vzpřímeném stoji u zdi. Testování spočívalo v rotaci krční páteře se snahou dostat hlavu bradou nad rameno. Neměla jsem sice k dispozici odborníka, který by můj pohyb hlídal, vlastním měřením jsem ale dosáhla hodnoty 90°, tedy hraničního bodu mezi rozsahem B a C.

• Vyšetření ramenního pletence

Sachse ve své publikaci uvádí hned 3 způsoby vyšetření ramenního pletence, z nichž jsem zvolila zkoušku zapažených paží. Podstatou této zkoušky je snaha spojit ruce za zády. Ruce se mi povedlo spojit celé, což odpovídá rozsahu C.

• Vyšetření rotace v kyčelním kloubu

Zkouška se provádí vleže na zádech, přičemž kolenní i kyčelní kloub jsou v 90°flexi. Rozsah v kloubu se posuzuje součtem stupňů vnitřní a vnější rotace. Měření jsem prováděla proti zdi, kam jsem si hodnoty značila. Tímto, byť nedokonalým, systémem měření jsem získala úhel 120°, tedy hraniční hodnotu mezi rozsahem B a C.

Provedená měření prokázala, že velká část hlavních kloubů mého těla spadá do kategorie lehké až výrazné hypermobility.

Hypermobilita a sport

V oblasti sportu je hypermobilita obzvlášť kontroverzním tématem. V řadě vrcholových sportů se zvýšený rozsah pohyblivosti kloubů přímo vyžaduje a je podmínkou k podání precizního výkonu. Různé disciplíny pak mají specifické nároky na pohyblivost jednotlivých kloubů, což bývá označováno jako model kloubní pohyblivosti pro daný druh sportu.

Některé sporty mohou vyžadovat zvýšenou pohyblivost pouze v jednom, případně jen v některé skupině kloubů. Mezi takové bychom mohli zařadit např. skoky na lyžích, skok do výšky nebo plavecké styly prsa a motýlek.

Existují ale také sporty, jejichž předpokladem je zvýšená pohyblivost v mnoha velkých tělních kloubech. Do této skupiny řadíme např. gymnastiku, tanec či balet. Z vlastní zkušenosti z praxe usuzuji, že do této skupiny může být zařazena i jóga, neboť nevědomé a estetické praktikování některých ásan může vést k postupnému zvětšování rozsahu pohyblivosti hlavních tělních kloubů až za hranici hypermobility.

V mladém věku je celková hypermobilita pomocníkem sportovce a umožňuje mu dokonalé estetické provedení pohybu, ve starším věku však přináší mnoho problémů a potíží. Jelikož problémy typu lupání kloubů či dislokace kloubu při nevhodném pohybu se u mě objevily už ve věku relativně mladém, vnímám je jako výstrahu a motivaci k maximálně vědomému přístupu k cvičení a sportu vůbec.

Hypermobilita a jóga

Jak již bylo řečeno výše, svoji jógovou praxi vnímám jako cestu k posílení těla i mysli a zároveň pomocníka k nápravě toho, co na mém těle napáchal výkonnostní a závodní sport. Proto jsem se rozhodla podrobit ji důkladnějšímu přezkoumání a zhodnotit její případný potenciál podporovat moji již existující hypermobilitu. Tato kapitola si klade za cíl obecně charakterizovat optimální přístup k jógové praxi při hypermobilitě. Déle zde na základě provedeného měření a příkladu mých vlastních výsledků budou navrženy takové modifikace jógových ásan, které nepodporují další rozvoj hypermobility či před ním vyloženě chrání.

• Obecná doporučení pro jógovou praxi

Jelikož je hypermobilita spjata s pokřiveným vnímáním vlastního těla v prostoru, jedinec s touto dispozicí jen velmi špatně vyhodnotí rozsah pohybu, který vykonává, a na svůj úkor se tak v ásanách dostává do velkých kloubních rozsahů, za které ovšem nevděčí práci svalové tkáně, nýbrž nadměrné laxicitě vazů. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že už na počátku své jógové praxe jsem se v pozicích dostala dál než mnozí pokročilejší jogíni. Přestože jsem sklízela od lektorů pochvaly, ásany jsem zřídka kdy stavěla převážně svalovou prací, neboť pro mě bylo přirozenější a jednodušší spolehnout se na nestandardně volné vazy a jejich pomocí vytáhnout pozici do krajního rozsahu. To je ale přesný opak přístupu, který by měl zaujmout člověk s hypermobilitou.

Zkušený lektor by měl hypermobilní cvičence rozpoznat a orientovat jejich praxi primárně na práci svalů a posilování hlubokého stabilizačního systému. Realita na lekcích pro veřejnost je však jiná, proto je nezbytné, aby se hypermobilní jedinec dostatečně informoval o problému dříve, než s jógou vůbec začne, tak aby dokázal převzít plnou odpovědnost za účinky vlastní praxe. Ideální je pak vyhledat zkušeného lektora nebo fyzioterapeuta, který je schopen klienta vést s ohledem na jeho predispozici, a pod jeho dohledem si pak nacvičit správné pohybové stereotypy. Bez dodržení těchto pravidel nelze jógu při hypermobilitě považovat za vhodnou ani bezpečnou.

Zde musím z vlastní zkušenosti potvrdit, že když jsem se józe začala věnovat více a cvičila ji pravidelně bez potřebné osvěty a odborného vedení, kromě skvělého pocitu ze zvětšujícího se rozsahu jsem si z lekcí začala odnášet také lupání v kloubech, jehož frekvence se v delším časovém horizontu zvyšovala. Ne jednou jsem z lekce jógy přišla také s nepříjemnou bolestí v zádech nebo v koleni. Problémy ustaly, když jsem dynamické jógové styly vyměnila za fyzio jógu, při níž jsem se pod vedením zkušené fyzioterapeutky naučila správně zapojovat střed těla a přestala tak tlačit tělo do rozsahů, které podle výše zmíněné Sachseho zkoušky značně přesahovaly hranici rozsahu C.

V případě splnění výše zmíněných podmínek, pak odborníci doporučují cvičit každý den, s tím, že v případě jógy by se přesuny do ásan měly provádět pomalu a plynule s důrazem na kvalitu pohybu. Rychlý a nekoordinovaný pohyb v extrémních polohách by měl být naopak tabu. Při protahování je dobré nepouštět se do extrémních poloh a zatížení budovat v centrované pozici kloubů. Ve své jógové praxi si s ohledem na toto doporučení dávám například velký pozor na hyperextenzi kolen v předklonech či pozici loktů v ásanách jako je Adho mukha svanasana, Marjariasana nebo Urdhva mukha svanasana.

Nutno říct, že byť může být jóga při hypermobilitě velmi prospěšná, určitě to neplatí pro všechny její druhy a modifikace. Z důvodu nežádoucího pasivního natahování vazů v dlouhých výdržích se např. důrazně nedoporučuje bikram jóga. Velký pozor je třeba dát také u nově vznikajících hybridních stylů jógy, jejichž účinky zatím nebyly dostatečně prověřeny časem ani odbornou veřejností. Zcela nevhodná je pro hypermobilní jogíny např. hot jóga, při níž se pod vlivem vysokých teplot vazy stávají ještě pružnějšími a dochází k jejich nevratnému roztažení za přijatelnou hranici. Doporučují se naopak tradiční jógové styly typu hatha jóga.

Velkým přínosem jógy nejen pro hypermobilní cvičence je bezesporu také práce s dechem. Tak jako je nutné při hypermobilitě neustále vnímat své tělo, je také nezbytné věnovat pozornost volenému a pravidelnému dýchání.

• Modifikace vybraných ásan

Obecná doporučení pro úpravu a vedení vlastní jógové praxe jsou zajisté nesmírně cenná, jejich pečlivé dodržování však vyžaduje spoustu zkušeností a důkladnou znalost vlastního těla a práce s ním. Pro méně zkušeného hypermobilního jogína je proto jednodušší postupovat od konkrétního k obecnému a nejprve se naučit správně modifikovat jednotlivé ásany. Rozsah této práce bohužel neumožňuje detailně rozebrat modifikace každé jednotlivé ásany, proto zde uvedu alespoň několik příkladů modifikací, které jsem do své praxe zařadila na základě výše popsaných výsledků Sachseho zkoušky hypermobility.

Uttanasana A
Jedná se o ásanu, která značně kopíruje Sachseho vyšetření páteře do předklonu. Ve chvíli, kdy přitisknu břicho na stehna a povolím zádové svalstvo, ruce mám nejen celými dlaněmi na zemi, ale jsou natolik pokrčené, že výrazně přesahují Sachseho hranici výrazné hypermobility. Pozici jsem proto modifikovala pokrčením kolen, tak aby dlaně byly stále na zemi a já mohla efektivně zapojit hasta bandhu, ale netlačila tím bederní páteř do nechtěného hypermobilního rozsahu.

Ustrasana
Pro správné provedení této ásany je zcela esenciální hrudní záklonu. Jako hypermobilní jogín mám však v této pozici tendenci zlomit se v bedrech, protože je to pro mě snazší a přirozenější. Aby se tak nestalo, před spuštěním do záklonu zpevním střed těla a zapojím stehenní sval musculus quadriceps femoris, který mi pomáhá držet správně těžiště a umožní mi pomalý a kontrolovaný přechod do záklonu. Ásanu cvičím v modifikaci s flektovanými chodidly, tak abych měla jistotu, že rukama dosáhnu na paty a eliminovala tím riziko zlomení se v bedrech.

Urdhva mukha svanasana
V této ásaně je třeba hlídat bederní páteř a lokty. Hypermobilnímu prohnutí páteře lze zabránit zpevněním středu těla. Ve své praxi se také snažím dbát na zařazování této ásany výlučně do tzv. uzavřených pohybových řetězců, což jsou kombinace pohybů, které probíhají za nepřerušeného kontaktu všech čtyř končetin se zemí, tedy například v kombinaci s ásanami Utthita chaturanga dandasana, Chaturanga dandasana a Adho mukha svanasana. Taková souslednost pozic vyžaduje použití hlubokého stabilizačního systému a snáz si v ní dohlídám zapojení správných svalů. Díky tomu se pak mohu lépe soustředit na polohu loktů a jejich mírným pokrčením se vyvarovat nežádoucí hyperextenzi.

Trikonasana
Jedná se o komplexní ásanu, která vyžaduje modifikaci hned v několika segmentech. Je třeba velmi bedlivě hlídat hypermobilní kolena, která mají v této ásaně velký sklon k hyperextenzi. Z počátku pro mě bylo velmi náročné pocitově odlišit hyperextenzi od standardního dopnutí dolních končetin, proto jsem měla nohy raději mírně pokrčené. Dalším problémem může být výrazná hypermobilita v přechodu bederní a hrudní páteře, která mi vyšla v Sachseho testu laterální flexe. Aby při zkrutu nedošlo k tomuto patologickému zlomení, před úklonem vždy zpevním střed těla a za jeho pomoci vytáhnu trup dopředu za rukou. Až poté provádím úklon, ale namísto zapuštění ruky do země do země nepřestávám hlídat správnou práci hlubokého stabilizačního systému, který mi dovolí položit na zem pouze špičky prstů. Abych neprohlubovala hypermobilitu v krční páteři, nesnažím se pohledem dívat za nataženou ruku vzhůru, ale vybírám si jiný bod, který je sice vzhůru, ale o něco blíže než nad ramenem, kde začíná rozsah výrazné hypermobility.

Gomukhasana
Tato ásana je z hlediska hypermobility problematická kvůli rozsahu ve dvou oddělených segmentech, a to v kloubech ramenního pletence a v kloubech kyčelních. Ásanu modifikuji tak, že se po překřížení dolních končetin v sedu nesnažím tlačit chodidla k hýždím, ale nechávám je položená dále od těla, tak abych v kyčlích a kolenou nezvyšovala pocit napětí. V druhém kroku pak ruce za zády záměrně nespojuji, ale přiblížím je k sobě tak, aby se prsty překrývaly délkou pouze jednoho článku, což je rozsah, který je podle Sachseho zkoušky hypermobility normální.

Závěr

Hypermobilita je rozšířeným jevem, kterému se však do příchodu prvních problémů málokdy věnuje pozornost. Jóga v sobě nese obrovský potenciál tuto dispozici kompenzovat a pro hypermobilní jedince je skvělým prostředníkem poznání a vnímání vlastního těla. Aby však mohla být pomocníkem spíše než hrozbou, je nezbytné nejen správně pochopit podstatu problému, ale především zvolit tomu adekvátního přístup k jógové praxi a dbát na její vhodné uzpůsobení.

Na základě vlastní zkušenosti jsem vypracovala tuto práci, o které věřím, že by mohla být zjednodušeným návodem a pomocníkem hypermobilního jedince, který se navzdory své dispozici rozhodne začít s jógovou praxí. Cílem práce bylo nejen představit hypermobilitu jako takovou, ale především poskytnout stručný návod, jak ji u sebe zjistit a jak s ní pak případně pracovat v rámci vlastní jógové praxe. Kromě obecných doporučení představila práce několik příkladů modifikací ásan, které se snaží ukázat hypermobilnímu jogínovi zdravější a udržitelnější přístup k cvičení.

Rozsah této práce bohužel neumožňuje detailnější rozpracování tématu, věřím však, že potenciál k dalšímu zkoumání je velký, což vzhledem k rozšířenosti hypermobility mezi jogíny platí i o potřebnosti takového výzkumu. Velkým přínosem pro hypermobilní cvičence by bezesporu bylo například vytvoření celého manuálu modifikací ásan. K tomu by však bylo zapotřebí nejprve vytvořit týmu odborníků z oblasti sportu, fyzioterapie a medicíny, tak aby mohla vzniknout práce zcela jiných rozměrů a významu.